Poviedka pre mňa od meho Sbíííška eli :))

30. června 2009 v 10:36 | Nayumi Uchiha alias TinQa :D |  Poviedky pre mňa od iných Autorov
joojojooooo ja som dostala prvu poviedku na prianieeee :D..hoci niektore veci (ohladom teh Anabell) by dostala jednu do nosu :D tie rozkazy a taak ..Ale inak arigatooo ela som rada a vobec to netrvalo dlho ja som mymslela ze to bude trvat dlhsie :D:D(pod perexom poviedka :))



,,Hej Nayumi dones mi tu paruku, hned!" Zaznělo šatnou od jakési černovlásky.
,,Hned to bude slečno Anabell." Usmála se drobná dívka a donesla Anabell blonďatou paruku.
,,Za chvilku du na plac, tak mi dones kávu." Poručila jí ještě.
,,Ovšem slečno Anabell." Usmála se Nayumi znova a udělala podle jejích nařízení. Donesla jí kávu a s radostí jí ji podala. Anabell se napila a položila si hrnek s kávou na toaletní stolek před sebou. Procuchala si svou paruku a zadívala se tupě do zrcadla.
,,Co myslíš Nayumi, vypadám dobře?" Mluvila na ní pohledem do zrcadla.
,,Ano, velice vám to sluší slečno, jistě na muže zabůsobíte." Polichotila jí Nayumi.
,,Chech!" Uchechtla si Anabell. ,,Ovšem, že zapůsobím na muže, ale já chci jenom na jednoho, ty hlupačko." Napila se ještě jednu z hrnku kávy.
,,Omluvám se. A na jakého, smím - li se zeptat?" Popošla trochu dozadu Nayumí.
,,Si ještě hloupější, než sem si myslela. Přece na pana Uchihu." Informovala ji a konečně se otočila tak, aby na ní viděla přímím pohledem a ne jen v zrcadle. Anabell se tvářila sice nesmírně sebevědomě, ale Nayumi nekonečný úsměv z tváře přece jenom opadl a změnil ve smutek. I jí se líbil jejich proslavený šéf Itachi Uchiha, a ne jen líbil, dokonce ho milovala, toho topmodela, který si později založil svou vlastní modelingovou agenturu milovala už od svého dospívání, a jen kvůli němu studuje modeling, ovšem aby si vidělala na školné pracuje jako pomocnice v šatnách. A teď, když zjistila, že její nadřízená, které v šatně ,,slouží" má také zálusk na Itachiho dostala strach, že všechno co dělá, že se vyučuje modeling, že pomáhá v šatnách aby si vydělala, je vlastně úplně zbytečné, protože za tich půl roku co slečně Anabell pomáhá ví jaká je, a taky ví, že když něco chce, tak to dostane. A muži toho nejsou výjimkou.
,,K - koho, slečno?" Nemohla Nayumi uvěřit.
,,Si snad hluchá? Itachiho Uchihu, našeho šéfa, hlupačko, a běž už, za chvíli du na řadu." Poslala jí pryč a Nayumi jí ráda poslechla.
Vystopupění uteklo jako voda, ale Naymi nedalo klidu, že by Anabell mohla dnes večer zůstat o samotě s Itachim, tím kterého milovala. Ne, že by Anabell nepřála lásku, ale věděla že za tím není láska, ale chtíč po penězích a slávě. Nic z toho Anabell nezazlívala, ale myšlenka, že by na vždy přišla o možnost být milována Itachim jí dodávala jak strachu tak vzteku. Musela se tedy ke konci vystoupení tajně vplížit do zákulisí pouze pro modelky, kam ona nesměla a chystala se špěhovat Anabell, aby měla klid.
Za velkou oponou si stoupla za sloup a otočenou hlavou sledovala Anabell. Zrovna procházela po placu. Na sobě měla jenom koženou vestu s korzetem a minisukýnku s dlouhými kozačkami.
Než, jako modelka vypadá jak striptérka... Napadlo Nayumi, když jí tak pozorovala.
Přehlídka skončila a modelky se vraceli cestou okolo Nayumi do svých šaten. Nayumi se radši kamenně přitiskla ke zdi a doufala, že si jí nevšimnou. Jenom Anabell zůstala stát za nyní už zataženou oponou. Z dveří ze strany k ní přišel i tak půvabný a krásný Itachi.
,,Mohu se zeptat, proč jste společně s ostatními neodešla do sých šaten?" Zaptal se Anabell.
,,No víte, paně Uchiho, chtěla jsem s vámi mluvit..." Sváděla ho pohledy.
,,Pracovní pohovor? Přijďte za mnou zítra odpoledne." Skoro jí až odstrčil.
,,Ne, né, nemyslela sem pracovní pohovor, ale osobní řeč." Nepřestávala.
,,Pokud se chcete svěřit, jsem vám k dispozici, pojďte ke mně do kanceláře." Pozval jí a společně odešli. Nayumi se tiše a soustředěně jako špiónka plížila za nimi a oklikou je předběhla. Rychle vplula do kanceláře pana Uchihy a schovala se pod stůl.
Nepohodlné místo... Zašklebila se Nayumi nespokojeně.
Za malý okamžik přišli Anabell a Itachi do jeho kancu a pohodlně se usadili ke stolu. Pro Nayumininu smůlu si Itachi sedl před ní na pojízdnou židli a Anabell naproti němu.
,,Nemyslím si, že se chci tak úplně svěřit..." Poškrábala se Anabell nervózně za krkem.
,,Co tedy potřebujete slečno Anabell?" Zvídal Itachi.
,,No... Myslela sem... Zavřete oči." Pobídla ho vášnivě Anabell a on zvědavostí oči zavřel. Anabellino rty se k tomu jeho nebezpečně blížily a za chvíli byli tak blízko, že Nayumi ztratila trpělivost.
,,NE!!!" Ozvalo se pod stolem. Anabell i Itachi skoncovali se svými činnostmi a Itachi se udiveně koukl pod stůl.
,,Nayumi?" Mrkal na ní nevěřícně. Nayumi se na něj jenom andělsky usmála a doufala, že jí nevyhodí. V což doufala celkem bezvýznamně, protože za nedlouho už jí Itachi vyháněl ze dveří s výpovědí v ruce. Ale těsně než stačil zabouchnout dveře Nayumi prostě musela. Musela vykřiknout znova, protože to mohlo být naposledy, co ho vidí, možná co s ním hovoří... Musela...
,,Miluju vás!" Zakřikla se slzou v očích. Jenomže Itachi jejímu zoufalého křiku nijak nedaroval pozornost a rozhodl se jí ignorovat.

Druhý den Nayumi skusila svojí druhou šanci, jestli ještě nějakou někdy mít bude. Rozhodla se zajít za Anabell. Přesto, že věděla jaká je, doufala, že v její duši najde aspoň trošilinku dobroty a ona jí odpustí. Snad jí dokonce přiměje, aby Itachiho přemluvila, načež by jí opět zaměstnal. Ale Nayumi byla moc hodná a v lidech sice uměla vidět i jejich špatné vlastnosti, ale nevnímala je, vnímala jenom tu krásu. Ať jí bylo sebemíň. V každém nějaký žďobíček byl a ona jí vnímala se stejnou krásou, jako měla i ona. A právě proto věděla, že snad se i v Anabell najde trochu krásy, ale její naděje zmizela hned po jejich krutém rozhovoru.
,,Prosím vás, moc mě to mrzí." Zoufala Nayumi s uslzenými oči a dívala se na Anabell.
,,Ale jdi prosímtě, co to tady po mě vůbec chceš..." Uchychtla se Anabell namyšleně.
,,Pouze odpuštění..." Sklidnila Nayumi svůj nářek.
,,Odpoustím jen těm, co za něco stojí. A ty? Vždyť se na sebe podívej. Vypadáš jako ovce. Na Itachiho nikdy mít nebudeš. Vlastně jsme se nedávno zasnoubili. A ty? Hele, víš co? Můžeš nám jít na svadbu. No popravdě jsme se zasnoubili teprve včera, ale on mě miluje a tebe nenávidí. Co myslíš, že dokážeš? Ty nicko..." Vytkla jí Anabell. Ale Nayumi přez všechnu svou nepřebernou dobrotu neznala slovo - vzdát se. Nikdy... Ale teď, když vlastně slyšela to všechno, přece jenom to slovčko poznala a přijmula ho. Smutně sklopila víčka.
,,Omlouvám se. Nevěděla jsem, že jste se zasnoubili..." Smutila pohledem do kvalitního koberce. Anabell se k velkému překvapení mile usmála.
,,Dítě... Běž domů. Najdi si jinou práci. Život modelky je hrubej a ty na něj nemáš." Usmála se na ní povzbudivě a odešla. A Nayumi taktéž odešla.
Cestou z divadla ještě na chodbě potkala k velkému neštěstí Itachiho.
,,Slečno Sawaro? Měl jsem za to, že jsem vás vyhodil..." Zamračil se.
,,Ovšem, já vím, byla jsem navštívit Anabell. A samozřejmě moc gratuluju." Usmála se mile Nayumi.
,,A k čemu prosívás?" Nepochopil.
,,K zasnoubení přece." Odpověděla Nayumi.
,,Zasnoubění? Prosímtě..." Rozesmál se.
,,Vy mi tykáte?" Postřehla Nayumi. Itachi se zarazil. Vlastně si toho ani nevšiml.
,,Omlouvám se. Nějak sem ujel." Omluvil se s výmluvou.
,,To je v pořádku." Usmála se mile Nayumi a vydala se na odchod.
,,Jdeš někam?" Zeptal se.
,,Zase jste mi potykal." Nelíbilo se jí, ale zároveň byla šťastná.
,,Já vím. Mohu?" Zeptal se znova. Nayumi se na něj potěšeně usmála a tím mu dala najevo svůj souhlas.
,,Vy tedy nejste zasnouben?" Zapoměla na odchod.
,,Ne, ovšem že ne..." Uchechtl si Itachi. Nayumi se spokojeně usmála. Opět měla šanci.
,,Když jsem tě včera ,,vyprovodil" něco jsi zakřikla. Byla to pravda?" Zdůraznil slovo vyprovodil.
,,A - ano, ale to je jedno." Pousmála se Nayumi nervózně.
,,Zopakuj to prosím." Poprosil jí s provokativním výrazem.
,,Ne, ne, to nebude třeba..." Smála se nervózně.
,,Zopakuj to, prosím..." Udělal psí oči.
,,Já jen, že vás..." Nedokázala dokončit."
,,No máš pravdu. Můžeš jít." Pousmál se falešně a sám odešel. Chvilku tam Nayumi ještě stála, protože litovala, že to nedořekla, ale po tom všem, stejně neměla dost odvahy aby doufala v to, že by to k něčemu bylo. Sama a opuštěná odešla z temné chodby.

Asi dva týdny Nayumi žila bez duše. Bez naděje, bez povzbuzení. Peníze na školné, které si vidělala předem ve škole sice poplatila, ale její známky nezářili jednotkami. Její život se zrhroutil. Sice neznala slovo vzdát se, ale velice litovala toho, že to nedořekla. Tenkrát si myslela, že by to ničemu nebylo, ale niní chtěla vrátit minulost a říct mu, že ho miluje.
Ať už jakýmkoliv způsobem a ona jeden znala.. Tak se taky stalo.
Itachi byl zrovna na cestě do práce. Byl už před dveřmi svojí kanceláře, když v tom si všiml malé obálky na prahu dveří. Udiveně jí zvedl a rozevřel. Vyndal z ní růžový papírek ve tvaru srdíčka a přečetl si poslení slovo hádanky.
Miluju. Přečetl si jednoduchý nápis, ale hned věděl, kdo ho zde zanechal.
Nayumi Sawaro... Věděl hned. Ani nevešěl do své kaceláře. S kufříkem a v pracovním saku vylítl z budovy. Všichni jeho spolupracovníci se na něj udiveně koukali, ale on jejich pohledy naprosto ignoroval. Běžel dál po chodníku až k Nayumi domů. Znal její adresu.
Zazvonil na zvonek a čekal. Ve dveřích se objevila zvídavá Nayumi a než se stačila vzpamatovat a pozdravit hosta tak jí Itachi vášnivě líbal.
,,Taky tě miluju..." Pustil jí, ale stále jí držel za ruce. Nayumi se na něj nazpět usmála a darovala mu sladký úsměv a taky polibek. A společně byli šťastní.


Však netrvalo dlouho a byli zasnoubeni... xD.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yoshi yoshi | Web | 1. července 2009 v 16:43 | Reagovat

kawai povídka!!!! XD a máš hezůůů blog.. XD jen tak dál!!!! XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama